Příběh...

Když jsem byl malý kluk, babička s dědou mi říkali Ámosek. Bylo to asi mým přirozeným darem předávat své znalosti a dovednosti dál - tenkrát mé sestře, mým bratrancům a sestřenicím.

Když se objevily první počítače, můj táta mi jeden také koupil. Byl to Didaktik Gama od slovenského výrobce. Tenkrát toho počítače ještě mnoho neuměly (v porovnání s dneškem), ale již tehdy jsem chtěl, aby mi počítače pomáhaly. Hned po prvním spuštění jsem se pokusil napsat svůj první program: česky jsem prostě naťukal na klávesnici, co má počítač udělat. Nestalo se nic. To, že je programování složitější, jsem zjistil až později na střední a poté na vysoké škole. Ale ta jednoduchost se mi tenkrát moc líbila a přes všechny složitosti světa po ní toužím do dnešního dne stále. V minulosti jsem sice programoval, ale postupně jsem od toho upustil. Na počítači mě stále zajímaly způsoby zjednodušení práce pro mne a pro většinovou (ne odbornou) veřejnost.

Po vysoké škole jsem (poznamenán peďákem) skutečně učil informatiku na gymnáziu a malé děti na základní škole. Později jsem také školil počítače zaměstnance ve firmách. Systémy, některá nesmyslná školení i často zbytečně složitý obsah výuky mně na škole vadily. Ale musel jsem dodržovat systémy a učit to, co ode mě vzdělávací zkostnatělý systém žádal. Jednoho dne za mnou přišla studentka a ptala se, proč je nenaučím něco, co jim opravdu bude platné do života. Zeptal jsem se, co má například na mysli. Odpověděla mi, že psaní všemi 10 prsty na počítačové klávesnici. Vážně jsem se nad tím zamyslel a uznal jsem, že měla daná studentka pravdu. To je opravdu dovednost, kterou mohu studenty naučit a všichni ji později využijí na vysoké škole nejen při psaní diplomové práce nebo ve svých praxích. Je to dovednost, kterou užije opravdu hodně studentů na rozdíl třeba od již zmíněného programování. Psaní všemi deseti prsty jsem od té chvíle učil všechny studenty na škole navzdory školnímu vzdělávacímu plánu. Tato disciplína mi dávala tak velký smysl, že jsem se rozhodl psaní 10 prsty vyučovat i dospěláky mimo gymnázium v Čechách i na Slovensku a to online. To už jsem opustil zkostnatělé školství a věnoval se naplno právě tomuto.

Bohužel učení psaní dostatečně neuživilo mě a mou rodinu, a proto jsem se na pár let věnoval něčemu zcela mimo obor. Kurz jsem však nikdy zcela neopustil a přemýšlel jsem, jak se znovu vrátit k učení online na 100 %. Zvážil jsem oblasti, které by souvisely s počítači a byly vhodné pro širokou veřejnost, abych mohl dál učit počítače jednoduše, a to nejenom psaní na počítačové klávesnici, ale i ostatní počítačové dovednosti, které jsou potřebné pro většinu lidí, kteří dnes a denně užívají počítače. Tedy ne takové, které jsou pro počítačové guru či programátory. Zkrátka počítače jednoduše pro běžné lidi, co se ještě nenarodili s klávesnicí a mobilním telefonem v ruce tak, jak je tomu u dnešní mladé generace, která by starším mohla sice ledasco pomoci, ale nemají na ně čas. Dnes učím stovky a tisíce spokojených klientů jednoduché práci s počítači. Uživím svou rodinu, učení online má pro mě smysl.

Úprava: Online je online a má to budoucnost. Živé setkání je však živé setkání... Po letech mě silný magnet opět přitáhl zpět k dětem do školy. A tak mě stále můžete vidět online, ale někteří i "offline".

život je krásný


Rozhodl jsem se natočit video, které se nebude zdát každému zcela normální. Respektive... není normální. Tak trochu jinou formou představuji svou osobu. Jednoduše si můžete myslet, že jsem se dočista zbláznil a nebo... že dělám věci prostě jinak. Závěr nechť si udělá každý sám. 🙂

Aneb video o tom, jak jsem skloubil práci, zábavu, poslání, koníčky, radost... ŽIVOT... život je krásný!

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video